STS-99/SRTM

Trojrozměrný obraz Země

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Stejně jako předchozí mise STS-103 byl i let STS-99 raketoplánu Endeavour výrazně poznamenán původně neočekávanou revizí elektrických rozvodů. Ještě počátkem roku 1999 se počítalo se startem tohoto raketoplánu v polovině září 1999, avšak k uskutečnění jeho expedice došlo nakonec s více než čtyřměsíčním zpožděním.

Poté co družicový stupeň OV-105 úspěšně dokončil let STS-88, při němž dopravil na oběžnou dráhu modul Unity pro připravovanou mezinárodní kosmickou stanici ISS, byl tento raketoplán 16. prosince 1998 v brzkých ranních hodinách odtažen z přistávací dráhy SLF do haly č. 2 v budově OPF. V průběhu odstrojování a rutinních zkoušek všech systémů padlo rozhodnutí o výměně panelů jeho radiátorů klimatizačního systému, umístěných ve dveřích nákladového prostoru; s tím se začalo v únoru 1999. V následujícím měsíci úspěšně proběhla instalace nových hydraulických čerpadel APU. Dále došlo k náhradě jedné z křemenných okenních tabulí (č.8) na letové palubě a také k výměně levého manévrovacího motoru OMS. Zaměněny byly i palivové baterie č.1 a 2, které měly nejvyšší čas k předání do střední opravy. V květnu byla dokončena instalace stykovacího uzlu a přechodové komory do nákladového prostoru.

Mezitím začalo v hale č. 3 budovy VAB na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-3 sestavování startovacích motorů SRB (soubor výr. č. BI-100/RSRM-71). V polovině května však došlo k nečekanému přerušení práce, když bylo nutno uvolnit halu pro raketoplán Discovery (let STS-96, viz L+K 75, (1999), č. 14, s. 923-925), jenž musel být dočasně přesunut z rampy 39B zpět do VAB kvůli opravám izolace nádrže ET, poškozené krupobitím. Po tomto intermezzu se MLP-3 i s motory vrátilo zpět do haly č. 1 ve VAB. Počátkem června začala v OPF instalace motorů SSME a ve stejném čase došlo i na uložení radiolokační laboratoře SRTM do nákladového prostoru Endeavour.

Téměř patnáctitunová laboratoř, jejímž hlavním výrobcem a operativním provozovatelem je JPL v Pasadeně v Kalifornii, byla situována na paletu stavebnice Spacelab. Tvořily ji dva radiolokátory, jeden americký, pro pásmo C na vlnové délce 56 mm, druhý, vyrobený pro DLR a ASI firmou Dornier v Německu; ten pracoval v pásmu X na vlnové délce 30 mm.

Na rozdíl od předchozích radiolokačních systémů, vynášených do vesmíru na raketoplánech#, pracuje SRTM v režimu rádiové interferometrie; proto je každý radiolokátor vybaven jednou vysílací a dvěma přijímacími anténami. Vysílací prvek a jedna z přijímacích antén jsou pevně spojeny s paletou uvnitř nákladového prostoru, další dvě přijímací antény jsou umístěny na konci rozkládacího příhradového nosníku o délce 60,95 m, jenž je ovšem během startu a přistání umístěn ve složeném stavu ve válcovém kontejneru o délce 2,7 m; takto zabírá pouhých 1.28 m.(???). Ven je vysouván pomocí elektromotorů, přičemž se celkem 87 nůžkovitě propojených příhrad nakonec rozevře na plný rozměr 0.79 x 0.79 x 0.70 m. Podél celé jeho konstrukce vede řada elektrických i optických kabelů a pružných trubek, ukončených tryskami, umístěnými na anténě; z těch má během letu v případě potřeby unikat plynný dusík, sloužící ke kompenzaci průhybu nosníku při manévrech raketoplánu.

Interferometrická měření vyžadují velmi přesnou znalost vzájemné polohy a orientace všech přijímacích antén, jakož i znalost přesné dráhy raketoplánu. Ke zjištění řady těchto parametrů slouží systém AODA (Attitude and Orbit Determination Avionics); potřebné údaje dráhy Endeavour zajišťují přijímače systému GPS, jejichž údaje jsou korigovány simultánním měřením, získaným z pozemních stanic s přesně známými geografickými souřadnicemi##. Pro měření geometrie nosníku je určen terč, umístěný na vlastním nosníku, tvořený polovodičovými, světlo emitujícími diodami (LED), sledovaný optickým zaměřovačem. Pro měření okamžité délky nosníku s přesností na 3 mm slouží laserové dálkoměry EDMU (Electronic Distance Measurement Units), zaměřené na koutové odrážeče na konstrukci vnějších antén. Všechna naměřená data se předávají do laptopu RIC (Recoreder Interface Unit), který k jejich uložení vybere jednu ze tří vysokapacitních magnetopáskových jednotek PHRR (Payload High-Rate Recorders).

K jednomu z nejdůležitějších úkolů osádky během nastávajícího letu proto patřila péče o výměnu magnetopáskových kazet v uvedených záznamnících. K zachycení očekávaných deseti terabytů (1013 bytů) dat je ovšem zapotřebí 300 takových kazet. Pro kontrolu správné funkce celé radiolokační laboratoře se počítalo s tím, že část naměřených dat bude předávána na Zemi přímo přes družice TDRS.

Základní zpracování dat bude probíhat více než dva roky v JPL a v německém DLR (Deutsches Versuchsanstalt für Luft- und Raumfahrt), ale využití pro kartografii bude především v rukou vojenských specialistů v Pentagonu, v organizaci zvané National Imagery and Mapping Agency (NIMA). Předpokládalo se - a řekněme předem, že téměř stoprocentně právem - že SRTM zmapuje veškerou rozlohu pevnin mezi 60° severní a 56° jižní šířky. Naměřená geodetická data ve více než 1012 bodech zemského povrchu budou představovat dosud nejkompletnější a celkově nejpřesnější třírozměrnou digitální mapu Země###.

Přípravné práce k misi STS-99 se v OPF chýlily ke konci. Také v budově VAB byla již ke kompletní sadě motorů motorů SRB připojena odhazovací nádrž ET (výr. č. ET-92/SLWT-6), takže se zdálo, že nic nebrání tomu, aby raketoplán Endeavour nevyrazil 16. září za svým posláním zcela dle předpokladů. Potom však přišla studená sprcha. V průběhu startu raketoplánu Columbia k letu STS-93 (viz L+K 75 (1999), č. 19, s. 1256-1261) došlo ke zkratu v rozvodech elektrické energie. Poletová inspekce odhalila poškození izolace na celé řadě míst v nákladovém prostoru, takže manažeři 12. srpna 1999 rozhodli odložit převoz raketoplánu Endeavour do VAB a - stejně jako u dalších raketoplánů - provést důkladnou inspekci a případnou opravu jeho kabeláže. Následujícího dne proto technici zahájili přípravu na demontáž radiolokátoru SRTM z nákladového prostoru a 19. srpna předali družicový stupeň do rukou elektrikářů. Ve čtvrtek 7. října byly již opravy tak daleko, že odpovědní činitelé mohli stanovit předběžný harmonogram startů: pro Endeavour se počítalo s datem 13. ledna 2000.

Souběžně se závěrečnou fází oprav - bylo nutno opravit izolaci na 45 místech - začali technici připravovat SRTM k opětovné instalaci, jež proběhla na přelomu října a listopadu. Po příslušných prověrkách došlo v noci na 1. prosince 1999 k uzavření dveří nákladového prostoru a o dva dny později byl družicový stupeň přesunut do haly č. 1 v budově VAB, aby zde byl zase v noci na 4. 12. připojen k sestavě SRB a ET. Po přezkoušení putoval 13. prosince na rampu 39A. Zde ovšem došlo k dodatečné výměně jednoho z motorů SSME (nakonec byly použity motory výr. č. 2052, 2044 a 2047), takže obvyklý průběh příprav bylo třeba poněkud pozměnit a termín startu se posunul nejméně na 31. ledna roku 2000. Jako pokaždé byla na dobu vánočních svátků veškerá práce na kosmodromu přerušena, tentokráte také kvůli možným problémům s počítači při změně letopočtu. Bezprostředně po Novém roce zahájili technici plnění nádrží modulů RCS a OMS pohonnými látkami.

Ve dnech 13.-14. ledna 2000 proběhlo na Kennedy Space Center zkušební odpočítávání TCDT (Terminal Countdown Demonstration Test) za účasti letové osádky. Tu tvořili: velitel Kevin R. Kregel (STS-70 v červenci 1995, STS-78 v červnu 1996 a STS-87 v listopadu 1997), pilot Dominic L. P. Gorie (STS-91 v červnu 1998), letový specialista č. 1 (MS-1) Gerhard P. J. Thiele (ESA/SRN, nováček), MS-2 Janet L. Kavandi[ová] (STS-91 v červnu 1998), MS-3 Janice E. Voss[ová] (STS-57 v červnu 1993, STS-63 v únoru 1995, STS-83 v dubnu 1997 a STS-94 v červenci 1997) a MS-4 Mamoru M. Mohri (NASDA/Japonsko, STS-47 v září 1992). Poté co TCDT proběhl bez problémů, uskutečnila se 18. ledna předletová oponentura FRR (Flight Readiness Review). Přítomní potvrdili připravenost raketoplánu ke startu a stanovili jeho termín na 31. ledna v 17:47 UT (délka okna 122 minut). Doporučili však změnu v letovém plánu. Původně měla radiolokační laboratoř SRTM mapovat povrch Země plných 10 z 11 dnů letu; nyní se počítalo s jejím vypojením o den dříve, aby osádce Endeavour zbylo dostatek času k nouzovému výstupu do kosmického prostoru v případě, že by se nezdařilo výsuvný příhradový nosník zatáhnout do transportního pouzdra automaticky.

Přípravy pokračovaly dále. Na poslední chvíli technici vyměnili čtyři kamery umístěné v nákladovém prostoru, protože jejich nosníky byly příliš slabé, takže při vzletu družicového stupně by mohlo dojít k jejich deformaci. Výměna neměla vliv na průběh ostatních příprav, a tak 27. ledna pár minut po poledni místního času, mohli astronauti přiletět ve cvičných letadlech T-38 z Houstonu na Cape Canaveral.

V pátek 28. ledna 2000 v 17:30 místního času (EST, tj. 22:30 UT) začalo ostré odpočítávání od obvyklých T -43 hodin. Samo o sobě probíhalo sice hladce, ale ještě před jeho zahájením se vynořil další problém: při poletové inspekci raketoplánu Discovery, který se vrátil z mise STS-103, technici zjistili nečekané poškození jednoho segmentu těsnění v spalovací turbíně palivového čerpadla u jednoho motoru SSME. Poškozený segment byl odeslán výrobci motorů, firmě Rocketdyne v Canoga Park v Kalifornii k další analýze. Přestože závada - odloupnutí nanesené ochranné niklové vrstvičky na povrchu segmentu - neohrozila činnost turbočerpadla, nechtěli odpovědní pracovníci nic ponechat náhodě. I když zatím odpočítávání nepřerušili, hrozil Endeavour za dané situace odklad startu. NASA ovšem mohl vypustit raketoplán buď 31. ledna nebo 1. února. Na další termín by však musel čekat až do 9. tm., protože na začátek února (3. a 6. 2.) byly z Cape Canaveral naplánovány další starty klasických raket. Pokud by ke startu nedošlo do 16. února, musel by se raketoplán zdržet na Zemi ještě měsíc, vzhledem k plánované údržbě kosmodromu. Zatím však vše pokračovalo podle plánu.

Dva dny před startem obdrželi vedoucí pracovníci vyjádření od firmy Roketdyne: vadná součástka byla již ve výrobě pro špatnou kvalitu označena k vyřazení, ale nedopatřením zůstala ve výrobním procesu. Přes všechny nedostatky vydržela pět zážehů motoru, nežli při šestém došlo k jejímu poškození. Rychlá kontrola dokumentace, doprovázející celkem 18 segmentů těsnění použitých v motorech Endeavour potvrdila, že 16 z nich má certifikaci v pořádku; u zbývajících dvou dokumentace chyběla. Přesto bylo rozhodnuto pokračovat v přípravě ke startu, neboť vizuální kontrola při přípravě motorů SSME neprokázala nějaké poškození. "Papírová válka" však zuřila dále a hledaly se chybějící dokumenty ke dvěma kusům, vyrobeným v letech 1979 a 1993.

Horší bylo, že předpověď počasí, původně velmi optimistická, se začínala kazit. Den před plánovaným startem již rosničkáři dávali na příznivé počasí ke startu jen 40% šanci, protože se ke Cape Canaveral blížila studená fronta se silnou oblačností s deštěm a s možností bouřek. Na Edwards AFB v Kalifornii a na letišti ve White Sands v Novém Mexiku* byl předvídán příliš silný boční vítr. Přesto po schválení týmem MMT (Mission Management Team) začalo kolem 09:30 UT plnění nádrží ET kapalným vodíkem a kyslíkem. Po ukončení této operace se na rampu 39A dostavila skupina šesti odborníků, t.zv. tým FIT (Final Inspection Team), vyzbrojená infračervenými skenery, která provedla závěrečnou dvouhodinovou inspekci raketoplánu včetně měření teploty na různých místech jeho povrchu**. Mezitím se v budově O&CB začali připravovat členové jeho osádky a kolem 09:30 EST vyrazili k raketoplánu. Zde zaujali svoje místa na palubě a v 11:09 se za nimi hermeticky uzavřel vstupní průlez.

Zatímco počasí na White Sands se zlepšilo, nedalo se totéž říci o Floridě. Nad kosmodromem visela vrstva mračen o síle 2400 metrů***. Meteorologové byli skeptičtí, nicméně doufali ve zlepšení podmínek ke konci dvouhodinového startovního okna. V T -29 min, bezprostředně před předposledním plánovaným přerušením v T -20 min, se vyskytla první větší technická závada. Jeden ze dvou redundantních časovačů+ EMEC č.2 (Enhanced Master Events Controller) neprošel automatickým testem, poté co došlo k jeho chybné komunikaci s hlavními počítači raketoplánu a také vojáci měli problémy s jedním z pozemních počítačů, vyhodnocujících data z radiolokátorů, sledujících startující raketoplán.

Po opakovaných prověrkách EMEC č. 2 se již porucha neopakovala a proto ve 13:56 EST (18:56 UT) dal ředitel startu Dave King ze sálu č. 3 ve středisku řízení startu podmíněný souhlas s pokračováním odpočítávání do T -9 min, kdy dochází k poslednímu plánovanému přerušení countdownu. Tady bylo možno vyčkat, jak se vyvine povětrnostní situace. Počasí však nehodlalo spolupracovat a tak ve 14:08 EST za stavu T -9 min byl start odvolán. Předběžně se přitom uvažovalo o jeho opakování druhý den v 17:44 UT, i když předpověď počasí nebyla o mnoho příznivější a problém s EMEC dosud přetrvával.

V úterý 1. února v 02:30 EST se proto manažeři sešli nanovo, aby projednali výsledky technického šetření kolem časovacího zařízení. Padlo rozhodnutí odpočítání neobnovit, podezřelou jednotku č.2 pro jistotu vyměnit a požádat USAF jakožto správce kosmodromu o přidělení 9. února pro opakovaný pokus. S tímto termínem se však již počítalo jakožto s náhradním pro start rakety Delta. Po intensivních jednáních byl nakonec jako termín pro Endeavour vybrán 11. únor v 17:30 UT se startovním oknem v délce 130 minut.

Astronauti znovu dorazili z Houstonu na Floridu v pondělí 7. února a o den později, ve 22:30 UT, začaly v sále č. 3 opět odtikávat první sekundy nového odpočítávání. Meteorologové tentokrát slibovali vhodné povětrnostní podmínky na 80 %. V průběhu odpočítávání se vyskytly jen drobné technické problémy. Technici např. museli vyměnit navigační přijímač systému GPS v radiolokační laboratoři, nebo ověřit část kabeláže na jednom motoru SRB.

V pátek 11. února v 08:49 UT začalo opětovné plnění nádrží ET, které skončilo v 11:37 UT. To již byli tři členové osádky - "modrá" směna, kterou tvořili Gorie, Vossová a Mohri - dávno vzhůru, zatímco zbývající trojka - "červená" směna, tj. Kregel, Thiele a Kavandiová - měla budíček teprve v 07:00 EST (12:00 UT). Všichni se sešli o hodinu později u snídaně, po níž následoval meteorologický brífink, oblékání lehkých oranžových skafandrů a kolem 09:15 EST společně vyrazili mikrobusem na rampu 39A. Zde nejprve vyjeli výtahem v obslužné věži do výšky 59 metrů a postupně zaujali místa v raketoplánu; Kregel vpředu vlevo na letové palubě, po něm Mohri, který zabral sedadlo na obytné palubě vpravo, pilot Gorie,jenž se usadil vpravo vpředu na letové palubě, dále Vossová, vlevo na obytné palubě, následoval Thiele, jenž zaujal místo palubního inženýra vpravo vzadu na letové palubě; procesí uzavřela Kavandiová, na níž zbylo místo vzadu uprostřed na letové palubě. Obsluha za ní v 15:49 UT uzavřela vstupní průlez a o sedm minut později byly ukončeny i zkoušky jeho hermetického utěsnění.

Během posledního plánovaného přerušení v T -9 min byly zjištěny tři menší závady - drobný problém s hydraulikou, s jedním ukazatelem činnosti pohonného systému a s neustáleným tlakem v kabině - pročež vedoucí startovních zkoušek Doug Lyons rozhodl destiminutové přerušení prodloužit. Po vyřešení uvedených potíží dal v 17:34 UT ředitel startu Dave King po příslušném hlasování souhlas s pokračováním odpočítávání. Řízení převzal pozemní počítač GLS (Ground Launch Sequencer), který v T -31 sekund předal žezlo palubním počítačům družicového stupně. Pak již následoval v T -6,6 sekund postupný rozběh tří motorů SSME a countdown dospěl k nule. Byl pátek 11. února 2000, 17:43:39,961 UT (12:43:40 EST).

O 117 milisekund později spojený tah motorů SSME a SRB zvedl kolos o hmotnosti 2 050 426 kg z rampy 39A. Jakmile minul nejvyšší patro obslužné věže, zahájily počítače rotační program, aby raketoplán nabral správný vzletový azimut. Endeavour tentokráte zamířil severněji než jindy, protože kartografická mise vyžadovala sklon 57° k rovníku.

Dvě minuty po startu se zcela dle plánu oddělily startovací motory SRB, aby se na padácích zvolna snesly do Atlantského oceánu. Tady, 140 mil severovýchodně od Cape Canaveral u pobřeží Floridy poblíže Jacksonville, na ně čekaly dvě záchranné lodě, Liberty a Freedom, aby je vzaly do vleku a dopravily zpět do Port Canaveral.

Raketoplán, hnaný motory SSME, k nimž se ve čtvrté minutě letu pro zvýšení tahu připojily i motory OMS, pokračoval v stoupavém letu. V T +370 sekund se Endeavour, dosud letící na zádech, otočil o 180°vzhledem k podélné ose, aby jeho antény mohly navázat spojení s družicí TDRS nad Atlantským oceánem. Suborbitální dráhy bylo dosaženo v T +520 sekund. Krátce poté byla odhozena již nepotřebná nádrž ET a piloti postupně vypojili hydraulická čerpadla APU, dosud užívaná pro vychylování motorů SSME.

V 18:23 UT byl družicový stupeň manévrem OMS-2 úspěšně naveden na prakticky kruhovou oběžnou dráhu ve výši 228-246 km, se sklonem 57,00° k rovníku a dobou oběhu 89,24 min. Jako vždy následovalo testování systémů družicového stupně až konečně - v 19:20 UT - mohli astronauti otevřít dveře nákladového prostoru. Zde nejprve vyklopili malou parabolickou anténu pro pásmo Ku, sloužící ke spojení přes družice systému TDRSS.

Pak přišel první kritický okamžik letu. Ve 23:25 UT dostala osádka Endeavour souhlas řídicího střediska se zahájením vysouvání dosud složeného nosníku. O minutu později se otevřel poklop válcového pouzdra, elektromotory zabraly a první decimetry dosud nejdelší příhradové konstrukce ve vesmíru se objevily na slunečním světle.

Trvalo 17 minut, než konstrukce dosáhla plné plánované délky, avšak ve 23:44 UT mohli astronauti ohlásit na Zemi splnění úkolu. Po instalaci přenosných počítačů se modrá směna ve 21:44 UT odebrala k prvnímu zkrácenému odpočinku, zatímco "červení" otočili raketoplán do polohy vhodné pro radiolokaci, tj. zádí proti směru letu, s otevřeným nákladovým prostorem proti Zemi, načež se pustili do zkoušek dynamiky nosníku. Přestože jeho geometrie byla v pořádku, přišlo první drobné zklamání: systém tlumení kmitů nepracoval podle předpokladů a proto jej astronauti nechali zaaretovaný. To ještě nebylo tak zlé. Zato zjištění, že jeden z ventilů v rozvodu stlačeného dusíku do trysek, umístěných na vnějším anténním systému podchází, vyvolalo vrásky na čele ředitele letu v MCC. Vadné trysky nebylo možno ke korekcím polohy antény vůči raketovému stupni použít, což znamenalo vyšší spotřebu pohonných látek pro motorky RCS. To ve svých důsledcích mohlo vést ke zkrácení doby letu s vysunutým nosníkem až o 8 hodin a tedy k nenaplnění plánovaného objemu měření. Technici dostali okamžitě příkaz, aby přišli na způsob, jak maximálně šetřit pohonné látky. Úvodní zkoušky systému, zkráceně označované OOCO (On-Orbit Check-Out), pokračovaly po celou dobu první a části druhé směny. Dne 12. února V 03:44 UT ukončili "modří" odpočinek a během hodiny, než lůžka na obytné palubě obsadila "červená" směna, převzali štafetu prověrek. Závažnější problémy při nich nenastaly.

Vlastní radiolokační mapování zemského povrchu na ostro začalo v 05:31 UT nad jižní částí Asie a zakrátko se celá operace zvrhla v jednotvárnou rutinu: Jednotlivé směny ("červení" odpočívali vždy od 08:14 do 16:14 UT, "modří" od 20:14 do 04:14 UT) se staraly o výměnu magnetopáskových kazet - radiolokátor pracující v pásmu C zaplnil jednu za přibližně 30 minut, druhý, nastavený na pásmo X, za 60 minut. Občas se některý z astronautů postaral o elektronickou kameru EarthKAM, která byla jinak dálkově ovládána školáky z 56 amerických středních škol prostřednictvím Internetu.

Od 13. února zpestřovala dopolední společné posezení obou směn pravidelná korekce oběžné dráhy; bylo totiž třeba kompenzovat pokles výšky způsobený odporem atmosféry: ten byl tentokráte díky rozměrné příhradové konstrukci zřetelně vyšší než při jiných misích raketoplánu. Pružná konstrukce nosníku manévr značně komplikovala, protože bylo nutno zabránit jeho poškození působením setrvačných sil. Raketoplán se proto nejprve natočil tak, aby směřoval přídí ve směru letu a vysunutým nosníkem nahoru, směrem od Země. Pak piloti na okamžik zapojili motorky RCS, aby se příhradová konstrukce naklonila dozadu. Její pružnost potom způsobila pomalý kmit směrem dopředu. V okamžiku, kdy se konstrukce při svém pohybu nalézala přesně nad družicovým stupněm, uskutečnil se vlastní korekční manévr. Tím se jednak zastavil pohyb konstrukce a současně se zvýšila rychlost raketoplánu.

Před první ze zmíněných korekcí zažehl Kregel na zkoušku několikrát krátkodobě motorky RCS, aby se zjistil průhyb nosníku: v souladu s očekáváním byl naměřen posun vnější antény přibližně o 280 mm.

Nejen tento pokus, ale i sledování geometrie nosníku během normálního provozu ukázaly, že konstrukční tuhost je v podstatě lepší, než jeho konstruktéři očekávali. Díky tomu mohly být poněkud zmírněny požadavky na stabilitu raketoplánu, což ve svém důsledku vedlo k žádoucí úspoře pohonných látek pro manévrovací trysky.

"Jsem optimistický," prohlásil představitel řídicího střediska Milt Heflin ve středu 16. února. "Myslím, že nebudeme muset balit fidlátka předčasně. Připouštím, že stoprocentně jisti si prozatím nemůžeme být. Potrvá několik dní, nežli to půjde říci s konečnou platností. Zatím se zdá, že všechno je na dobré cestě."

Toho dne, (15. 2.) kolem 18:00 UT, již radiolokátory zmapovaly 61 % plánované rozlohy a každou další minutu letu nad pevninami přibývalo kolem stotisíc čtverečních kilometrů proměřené plochy. Také studenti na Zemi se činili. V době, kdy expedice měla za sebou polovinu letu, tedy 17. února, pořídili již kamerou EarthKAM přes tisíc záběrů Země. Jen pro srovnání udejme, že při čtyřech předchozích letech raketoplánů, při nichž byla tato kamera na palubě, se podařilo získat jen kolem dvou tisíc snímků. Téhož dne odpoledne již bylo jasné, že Heflinova optimistická předpověď se splní. Vedení letu mohlo oficiálně oznámit, že úsporná opatření se osvědčila, a že let bude možno uskutečnit v plném rozsahu.

V sobotu 19. února dokonce padlo rozhodnutí prodloužit mapování o dalších 9 hodin, což se přibližovalo k původnímu plánu++. Znamenalo to však, že v případě potíží se zatažením příhradové konstrukce se nouzový výstup astronautů Thieleho a Kavandiové neuskuteční, ale že příhradová konstrukce bude odhozena a ponechána svému osudu. Všichni však drželi palce, aby k této eventualitě nedošlo; jak se zanedlouho ukázalo, bylo té víry opravdu zapotřebí.

Když radiolokační mapování 21. února v 11:53 UT nad Tasmanovým mořem jihovýchodně od Austrálie, po přeletu ostrova Flinders skončilo - vedení letu přidalo ještě 10 minut navíc, aby tento kontinent mohl být ještě jednou zmapován - bylo z celkově plánované rozlohy 122 milionů km2 nejméně jednou podchyceno 99.96 %. Představuje to téměř 80 % rozlohy všech pevninských útvarů Země - nezmapována zůstala jen Antarktida a oblasti kolem severního pólu, zhruba od zeměpisné šířky Sankt Peterburgu či norského Osla, které ovšem raketoplán nepřelétal.

Ve 12:05 UT, okamžitě po ukončení záznamů, se osádka Endeavour začala připravovat na zatažení příhradové konstrukce. První krok představovalo otočení vnější antény do pozice vhodné pro zatažení; tato fáze byla ukončena ve 12:33 UT. Pak pomocí systému AODA astronauti znovu proměřili geometrii nosníku: šlo o to, zda není eventuálně zborcen. Když měření potvrdilo, že je vše v pořádku, přišel ve 13:16 UT od ředitele letu Paula Dye souhlas se zahájením zatahovací operace. Ta začala ve 13:19 UT a trvala celkem 17 minut.

Na samý závěr však nastaly potíže. Po zatažení totiž nezaklaply tři zámky, které měly fixovat poklop pouzdra a zabránit tak případnému uvolnění konstrukce při sestupu atmosférou a při přistání. Záběry z kamer, rozmístěných v nákladovém prostoru ukázaly, že se konstrukce úplně nezatáhla; venku zůstalo asi 25 až 50 mm.

Rychlý rozbor situace přivedl techniky k názoru, že příčinou mohou být kabely ztuhlé chladem kosmického prostoru. Proto doporučili zapojit v pouzdře konstrukce topení a MCC neplánovaně probudilo velitele Kregela, aby se zúčastnil zhodnocení situace. Ten prohlásil, že i pootevřená dvířka kontejneru by nebránila uzavření nákladového prostoru a doporučil Thieleho i Kavandiovou prozatím nerušit, aby si odpočinuli před případným výstupem do volného prostoru. Tato eventualita však podle názoru střediska nepadla v úvahu; MCC prohlásilo, že s výstupem do kosmu nepočítá, a že se na Zemi budou pokoušet o jiné způsoby řešení.

Při třech dalších, vesměs nezdařených pokusech se podařilo přivřít dvířka o necelý centimetr, takže řídicí středisko nakonec osádce doporučilo, aby se v klidu najedla a odpočinula si, zatímco technici na Zemi budou pokračovat v analýze problému. Vedení letu nepřestávalo trvat na tom, že pokud se potíž s uzávěrem během následujících pěti hodin nepodaří vyřešit, bude nutno konstrukci bez milosti odhodit.

V 15:42 UT dalo MCC příkaz osádce Endeavour, aby se pokusila o plné zatažení tak, že by znovu zapojila oba obslužné elektromotory na 15 sekund na plný výkon. Spásný nápad! Kabely, poněkud změklé účinkem topení, povolily a v 15:50 UT mohli astronauti ohlásit, že víko krytu konstrukce je pevně uzavřené. Střediskem MCC se rozezněl potlesk. Původně čtvrthodinová operace se ovšem protáhla na dvě a půl hodiny.

Piloti spolu s německým astronautem Thielem v roli palubního inženýra, se teď mohli pustit do obvyklé kontroly systémů družicového stupně před přistáním, plánovaným na následující den. Pro ten - 22. února 2000 - byly přichystány tři varianty. První dvě možnosti nabízelo letiště SLF na Cape Canaveral na Floridě (ve 21:50 a 23:22 UT), třetí eventualita znamenala přistání na Edwards AFB v Kalifornii (23.2. v 00:48 UT). Jako skoro vždy, záviselo teď všechno na počasí. Pro nejbližší tři dny předpovídali meteorologové na Floridě nízkou oblačnost a příliš silný boční vítr; Kalifornie na tom byla s oblačností dobře, zato přetrvávala obava ze zesílení větru. V případě odloženého přistání by nevyhovovala ani Edwards AFB, a v takovém případě by ke cti přišlo letiště na střelnici White Sands v Novém Mexiku+++.

Astronauti zahájili přípravy k přistání kolem 16:50 UT: vypojili již nepotřebné systémy a v 18:07 UT dal ředitel letu John Shannon souhlas s uzavřením dveří nákladového prostoru. Tato operace byla ukončena v 18:17 UT. Klimatizační systém nemohl nadále využívat radiátory umístěné na vnitřní straně dveří a nadbytečné teplo musel odvádět výparník.

Osádka Endeavour si oblékla lehké oranžové skafandry, ale středisko jí zatím nedoporučilo "tankovat", což jest obvyklá procedura před přistáním. Těla astronautů totiž ve stavu beztíže rychle ztrácejí kapalinu, takže příjem velkého množství vody krátce před koncem letu dokáže tuto ztrátu zčásti nahradit a umožní organismu lepší vyrovnání s přetížením během sestupu atmosférou, i se zemskou přitažlivosti po přistání. Osádka Endeavour dosud také nevypojila ani palubní kuchyni ani toaletu. Zcela dle očekávání bylo nutno první příležitost k přistání opominout: "Endeavour," ozval se spojař Rick Sturckow ze střediska v Houstonu, "Prozatím máte NE pro sestupný manévr. Ale nárazový boční vítr slábne. Tak snad na příštím oběhu."

Sturckow měl pravdu. Krátce před 22:00 UT dal ředitel letu John Shannon souhlas s přistáním na Floridě. "Endeavour, zde Houston," ozval se opět Sturckow. "tentokrát máte zelenou pro brzdicí manévr!" "OK, díky, dobrá zpráva," odpověděl velitel Kregel. "Zelená pro brzdicí manévr."

Ve 22:11 UT zahájil Endeavour obrat do polohy pro brzdění, tj. natočil se motory OMS proti směru letu. Ve 22:25:10 UT,nad Indickým oceánem, severozápadně od Austrálie byly zažehnuty oba tyto motory na dobu 139 sekund, aby snížily rychlost raketoplánu o 75,6 m/s.

Endeavour vstoupil do atmosféry nad Tichým oceánem, přelétl tichomořské kanadské pobřeží a pokračoval nad Severní Dakotou přes Minnesotu, Iowu, Illinois, západní část Kentucky, jihozápadní Georgii a konečně přes Floridu. Na Atlantským oceánem vykroužil pravotočivou zatáčku o 194° a nasadil na přistání na dráhu 33 letiště SLF, osvětlenou xenonovými výbojkami. Betonu dráhy se kola hlavního podvozku dotkla ve 23:22:23 UT. O 12 sekund později dosedlo příďové kolo a ve 23:23:26 UT se raketoplán zastavil. Let trvající 11 dní 5 h 38 min 43 s byl u konce.

U konce však zdaleka není zpracování získaných dat, které dohromady obnášejí přibližně 11 terabytů informací a zaplňují 332 magnetopáskových kazet, což odpovídá asi 17 tisícům CD-ROM. Potrvá nejméně dva roky, než dojde k vytvoření digitálních map, které budou k dispozici všem uživatelům. Nepatrná část, týkající se vojensky významných oblastí, zůstane utajena. Potud výsledky mise.

A Endeavour? Ten byl několik hodin po přistání odtažen do haly č. 1 budovy OPF k odstrojení a k přípravám na další expedici, STS-97, která se předběžně plánuje na konec listopadu letošního roku.

----------
#Dosud se uskutečnily čtyři expedice: SIR-A [Shuttle Imaging Radar] na STS-2 v listopadu 1981, SIR-B na STS-41G v říjnu 1984 a SIR-C/X-SAR [Spaceborne Imaging Radar C-band/X-band Synthetic Aperture Radar] na STS-59 v dubnu 1994 a STS-68 v září 1994.

##Určitá obdoba tzv. diferenciálního GPS.

###Digitální mapy vzniklé zpracováním naměřených dat budou pokrývat kontinenty v síti bodů s rozestupy 30 x 30 m, přičemž minimální absolutní přesnost naměřených výšek bude 16 m, relativní přesnost 10 m a absolutní přesnost stanovení horizontálních souřadnic bude 20 m.

**Podchlazení jednoho spoje mezi segmenty motoru SRB bylo jednou z příčin havárie raketoplánu Challenger.

***Připouští se nejvýše 1350 m; silná vrstva mračen s sebou nese nebezpečí elektrického výboje, spuštěného ionizovaným sloupcem plynů, vytékajících z trysek SSME, jenž působí jako bleskosvod.

+EMEC jsou řízeny z hlavních počítačů GPC (General Purpose Computers) a zprostředkují předávání povelů pyrotechnickým zařízením sloužícím k oddělení SRB a ET.

++Původně se počítalo s 234 hodinami měření (včetně přeletů nad oceány); poté došlo ke zkrácení na 209 hodin. Nakonec byla skutečná doba práce radiolokátorů 222 hodin 23 minut.

+++Tady zatím přistál raketoplán pouze jednou (Columbia po letu STS-3 v roce 1982).
-----------