STS-102/ISS-5A.1/MPLM Leonardo F-1

STŘÍDÁNÍ STRÁŽÍ

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Raketoplán Discovery se z předchozího letu STS-92 vrátil 24. října 2000. Po přesunu do haly č. 1 v budově OPF se podrobil obvyklému poletovému odstrojení a dalším úpravám, v jejichž rámci byl vybaven hlavními motory SSME výr. č. 2056, 2053 a 2045. V budově VAB proběhla montáž pomocných startovacích motorů SRM výr. č. BIO-106/RSRM-78, k niž byla později připojena i vylehčená odhazovací nádrž ET výr. č. 107/SLWT.

Úkoly mise STS-102 měla splnit osádka, kterou tvořili velitel James D. Wetherbee (STS-32 v lednu 1990, STS-52 v říjnu 1992, STS-63 v únoru 1995 a STS-86 v září 1997), pilot James M. Kelly (nováček) a dva letoví specialisté Andrew S. W. Thomas (STS-77 v květnu 1996 a Mir v roce 1998) jakožto MS-1 a Paul W. Richards (nováček) v roli MS-2. Prvním úkolem této čtveřice bylo dopravit k ISS druhou dlouhodobou osádku ve složení James S. Voss (STS-44 v listopadu 1991, STS-53 v prosinci 1992, STS-69 v září 1995 a STS-101 v květnu 2000), Susan J. Helmsová (STS-54 v lednu 1993, STS-64 v září 1994, STS-78 v červnu 1996 a STS-101 v květnu 2000) a Jurij V. Usačev (dvakrát na stanici Mir v létech 1994 a 1996 a STS-101 v r. 2000) a přivézt zpět na Zemi první obyvatele mezinárodní kosmické stanice.

Druhý úkol představoval transport přibližně čtyř tun nákladu, z větší části umístěného v nákladovém prostoru raketoplánu uvnitř italského logistického modulu MPLM¹⁾ výr. č. FM-1, nazvaného Leonardo na počest vynikajícího středověkého italského umělce, inženýra a vědce Leonarda da Vinciho.

Leonardo je prvním ze tří identických transportních modulů, které postavila firma Alenia Spazio na zakázku italské agentury pro výzkum vesmíru ASI, jako svůj příspěvek do programu ISS. Moduly vybavené dvěma stykovacími uzly typu CBM²⁾ mají průměr 4,508 m, délku 6,549 m a prázdnou hmotnost 4100 kg, přičemž jejich maximální nosná kapacita činí 9100 kg. Po dodání na Floridu byly MPLM převedeny do vlastnictví NASA, která je nyní odpovědná za jejich provoz. Počítá se s tím, že každý z těchto modulů může uskutečnit až 25 letů do vesmíru.

Po ukončení příprav v OPF byl družicový stupeň přesunut 1. února 2001 do haly č. 1 budovy VAB a připojen k motorům SRB a nádrži ET. Odsud po nezbytných zkouškách putoval 12. února na rampu 39B.

Obvyklé zkušební odpočítávání TCDT se uskutečnilo za účasti letové osádky i "pasažérů" ve dnech 14. až 15. února ke spokojenosti všech.

Modul Leonardo, hlavní součást nákladu, byl dopraven na rampu v pátek 23. února, a hned v pondělí jej technici uložili do nákladového prostoru.

Trvalo ještě dva týdny, než byly všechny přípravy ukončeny, a v pondělí 5. března v 10.00 místního času (EST, tedy 15.00 UT) začalo od T -43 hodin ostré odpočítávání. Ten den bylo na Kennedy Space Center velmi rušno. Na přistávací dráze SLF s odstupem přibližně dvou hodin dosedly dva transportní letouny Boeing 747-SCA; první přivezl z Edwards AFB družicový stupeň Atlantis, který v Kalifornii přistál po letu STS-98, druhý pak z výrobního závodu firmy Boeing v Palmdale v Kalifornii dopravil nejstarší exemplář flotily raketoplánů, Columbia, podrobivší se tam rozsáhlé modernizaci. Již den předtím přilétli z Houstonu na Floridu všichni astronauti, včetně trojlístku pasažérů.

Předpověď počasí byla velmi dobrá, jediný problém snad představovala nízká teplota, která by mohla způsobit hromadění námrazy na odhazovací nádrži ET. Takto vzniklý led by totiž při odpadávání během vzletu dokázal poškodit tepelnou ochranu družicového stupně. Countdown vcelku probíhal hladce, bez vážných technických problémů.

V den startu, ve středu 7. března, osádka Discovery spolu se třemi pasažéry lehce posvačila v budově O&CB, oblékla si jasně oranžové lehké skafandry a vyslechla poslední meteorologické informace. Na Kennedy Space Center bylo pěkně, také na záložním letišti v Ben Guerir v Maroku bylo počasí přijatelné, pouze Moron ve Španělsku hlásil možnost deště a nízkou oblačnost.

Pak v 02.57 EST vyrazili všichni, doprovázeni vedoucími pracovníky a kolegou astronautem Terry Willcutem, směrem k rampě 39B. Svita hodnostářů i Willcut vystoupili u střediska řízení startu umístěného v přístavbě budovy VAB. Posledně jmenovaný pak pokračoval ještě pět kilometrů severozápadním směrem na letiště SLF, aby zde v modifikovaném Gulfstreamu II naposledy prověřil situaci nad vzletovou a přistávací drahou, která byla připravena přijmout raketoplán v případě havarijního návratu na kosmodrom (RTLS) v případě závady v prvních minutách vzletu Discovery.

Skupina astronautů dorazila na rampu v 03.15 EST (08.15 UT) a po několika minutách potřebných k tomu, aby je výtah vyvezl do výše 59 metrů, začali jednotliví členové osádky nastupovat do kabiny raketoplánu. V 09.33 UT byl průlez za nimi uzavřen i hermeticky utěsněn.

To již mělo řídicí středisko startu LCC po ruce poslední informace o dráze kosmické stanice. Na základě nejnovějších dráhových elementů bylo startovní okno upřesněno na rozpětí od 11.37.13 UT do 11.47.08 UT, tedy necelých deseti minut s tím, že optimální okamžik, kdy rovina dráhy komplexu procházela přesně startovní rampou, nastane v 11.42.09 UT.

Zbylé dvě hodiny utekly pro všechny jako voda. V 11.42.08,968 UT zažehly iniciační slože motory SRB a o 91 milisekund později se dvoutisícítunový kolos odpoutal od rampy.

"Program rotace, Houstone," ozval se velitel Wetherbee, když raketoplán minul nejvyšší patro obslužné věže a začal se stáčet, aby nabral směr na severovýchod podél atlantského pobřeží USA dráhu se sklonem 51,6°, po níž se pohyboval komplex ISS, nacházející se v tomto okamžiku asi 1600 km jižně od Perthu v Austrálii, přibližně 17 600 km od místa startu.

"Příjem, rotace," potvrdil spojař Gus Loria z MCC-H.

Průběh letu byl standardní: po odhození pomocných startovacích motorů v T +140 sekund pracovaly motory SSME až do 11.50.47 UT, tedy 8 minut a 38 sekund, a vynesly družicový stupeň na suborbitální dráhu do výše 59 až 228 km nad zemský povrch. O deset sekund později následovalo oddělení vyčerpané nádrže ET.

Ve 12.22 UT, po dosažení prvního apogea, byla zážehem obou motorů OMS zvýšena rychlost raketoplánu o 29,8 metru za sekundu, takže Discovery dorazil na výchozí dráhu, ale již v 15.17.10 UT se uskutečnil její první korekční manévr (NC1), jímž byla opět zvýšena rychlost, tentokrát o 34,1 m/s, čímž se perigeum dráhy zvedlo do bezpečné výše 233 kilometrů.

Po těchto všech nezbytnostech se mohla osádka kolem 16.45 UT uložit k zaslouženému odpočinku.

Druhý den letu (9. března) byl zahájen budíčkem v 00.43 UT. Kromě dalších korekcí oběžné dráhy - NC2/NPC a NC3/NH - nutných pro setkání se stanicí, což patřilo do kompetence pilotů Wetherbeeho a Kellyho, byl zbytek osádky Discovery zaměstnán přípravou potřebných zařízení raketoplánu pro věci příští. Na řadu postupně přišly: kanadský dálkový manipulátor RMS³⁾, přechodová komora EAL⁴⁾ a skafandry pro výstupy, optický počítačový naváděcí systém OSVS⁵⁾ a televizní kamera v průlezu ODS⁶⁾ pro navádění raketoplánu na závěrečné přiblížení ke stanici. Ostatní astronauti, tedy budoucí druhá osádka ISS mezitím zahájila na obytné palubě první experimenty: zkoumala jak stav beztíže ovlivňuje citlivost jejich páteře.

V závěru dne pak Thomas a Helmsová vysunuli prstenec stykovacího zařízení ODS do pohotovostní polohy.

Pracovní den skončil o hodinu dříve, již kolem 15.45 UT. Také odpočinek byl v souladu s plánem zkrácen o šedesát minut na sedm hodin, vzhledem k načasování plánovaného setkání se stanicí následujícího, třetího dne letu (9.-10. března).

Ten zahájil budíček již ve 22.42 UT.

Kolem čtvrt na jednu světového času zahájili Wetherbee a Kelly za asistence Richardse bezprostřední přípravy na setkání. V 01.36 UT uskutečnili piloti poslední korekční manévr NC4 a v 03.12 UT manévrem Ti převedli Discovery na stíhací dráhu. Přitom použili pouze levý motor OMS. Malá parabolická anténa, umístěná v nákladovém prostoru hned za kabinou osádky, začala sloužit k radiolokaci. Radarový kontakt se stanicí byl navázán bezprostředně po manévru Ti a získávané údaje pomáhaly při výpočtu dalších čtyř drobných korekčních manévrů. Ty přivedly raketoplán v 04.45 UT do bodu asi 180 metrů přímo pod stanicí.

Na ISS mezitím došlo k potížím. Kolem 04.40 UT zahájila končící osádka natáčení všech slunečních panelů do polohy "na prapor", tedy hranou proti přilétajícímu družicovému stupni, aby spalné zplodiny z trysek RCS nepoškodily v závěrečných metrech setkání fotovoltaické články ISS. Zatímco menší ruské panely se podařilo bez problémů fixovat, indikace o zajištění pravobočního panelu P6 v žádané poloze nepřišla. To bylo zlé, protože pravidla pro setkání jsou nesmlouvavá: pokud nebudou panely správně orientovány, raketoplán se nesmí přiblížit víc jak na 120 metrů.

Bez ohledu na to převzal Wetherbee v 04.47 UT podle původního plánu ruční řízení Discovery a zahájil částečný oblet stanice tak, aby se dostal - ve směru jejího letu - do polohy 120 metrů před ni, kam mířil stykovací uzel tunelu PMA-2⁷⁾, umístěného na modulu Destiny, k němuž se měl družicový stupeň připojit. Zbývalo už jen vyrovnat rychlosti obou těles, k čemuž došlo v 04.59 UT.

Osádka raketoplánu nyní dostala příkaz, aby s dalšími manévry počkala na vyřešení problému s panely. Čas dnes nehrál zásadní roli na rozdíl od předchozích setkání a spojení raketoplánů s ISS, které muselo probíhat v dosahu spojení s ruskými pozemními stanicemi. Po připojení modulu Destiny však řízení celého komplexu převzal americký segment stanice a ten díky spojení přes družice systému TDRSS měl prakticky nepřetržité spojení s řídicím střediskem MCC-H v Houstonu, takže spojovací manévr se mohl uskutečnit téměř kdykoliv.

Řídicí středisko si nebylo jisto, zda jde o skutečnou závadu, tedy o nezklaplé západky, či prostě o chybu indikace. Proto ředitel letu stanice Rick La Brode rozhodl vyslat příkaz k odemčení použité západky⁸⁾ č. 2, k mírnému protočení panelu na obě strany a poté k uzamčení západky č. 1. Tato zdánlivě jednoduchá operace si však vyžádala hodně času, takže teprve v 05.36 UT byli technici v řídicím středisku spokojeni s výsledkem. MCC-H mohlo dát osádce raketoplánu zelenou k další činnosti.

"Discovery, zde Houston," ozval se spojař Thiele ze střediska. "Konfigurujte systémy pro stykovací manévr. Máte povoleno přibližování po V-bar."

"Rozumím," potvrdil Richards, "konfigurace pro spojení a souhlas pro přibližování V-bar."

"A Discovery - mimochodem - panely jsou aretovány," dodal Thiele. "Máme to ověřeno."

"Beru na vědomí, Houstone, je to dobrá zpráva."

Velitel Wetherbee tedy opět obnovil přibližování opatrnou rychlostí kolem 0,03 m/s. V 06.18 UT klesla již vzájemná vzdálenost obou těles na pouhých 30 metrů a o dvě minuty později obě střediska, MCC-H i CUP-M vydala závěrečný souhlas ke stykovacímu manévru.

"Ta vaše loď vypadá moc hezky, kapitáne Shepherde," ohlásil se Wetherbee dosavadnímu veliteli ISS.

K zachycení stykovacích uzlů došlo v 06.38 UT nad jižním Pacifikem východně od Nového Zélandu. Proti plánu se opozdilo přibližně o 65 minut.

"Houstone, ISS, kontrolka ZACHYCENÍ svítí," oznámil Thomas do střediska i na stanici lakonicky.

"Ušetřili jste 80 liber paliva," pochválil osádku Discovery Thiele, "bez ohledu na to, jak dlouho jste museli viset 450 stop před stanicí. Lépe jste to skutečně udělat nemohli."

"Bez vaší pomoci by to ale nešlo," vrátil kompliment Wetherbee. "Vždy jsem tvrdil, že raketoplán je náramná létajicí mašina, s ním to jde všechno relativně jednoduše. Jsme rádi, že se nám podařilo nějaké ty pohonné látky ušetřit. Alespoň jich zbylo víc na vystrkání stanice trochu výše."

Po utlumení kmitů, způsobených vzájemným nárazem, byl vysunutý prstenec ODS zatažen, zámky uzamčeny a kolem 07.07 UT byla již obě tělesa pevně spojena. Následovala obvyklá kontrola hermetičnosti spojení, jež byla dokončena v 08.31 UT. O dvacet minut později osádky raketoplánu i ISS otevřely průlezy a konečně se setkaly.

"Třikrát sláva osádce Discovery," ozval se z Houstonu opět Thiele. "A vítáme Jurije, Susan a Jima v jejich novém domově!"

Po bouřlivých objetích a potřásání rukama došlo i na vážnější věci. Jako obvykle proběhlo bezpečnostní školení pro nově příchozí astronauty, pak následovala překládka drobného nákladu a hlavně přestěhování tvarovaného křesla pro kosmonauta Usačeva z raketoplánu a jeho instalace do návratového modulu lodi Sojuz-TM 31. Opačným směrem putovalo křeslo dosavadního velitele stanice Gidzenka. Po dokončení výměny se Usačev v 11.34 UT stal oficiálně členem osádky ISS a naopak Gidzenko členem osádky Discovery. Krátce nato v 11.54 UT byly průlezy mezi raketoplánem a stanicí opět hermeticky uzavřeny, aby bylo možno snížit tlak ve vnitřních prostorách Discovery v rámci přípravy na chystaný výstup do volného prostoru.

Čtvrtý den letu (10.-11. března) byl zahájen až ve 23.42 UT. O dvě hodiny později se začali astronauti Voss a Helmsová v přechodové komoře připravovat k prvnímu výstupu. V přechodové komoře EAL si oblékli skafandry; během této operace dýchali z masek čistý kyslík, aby si vyplavili z krve poslední zbytky dusíku. Po uzavření vnitřního průlezu mezi přechodovou komorou a raketoplánem a po hermetizaci skafandrů zahájili kolem 04.55 UT dekompresi EAL. Přepojením skafandrů na vnitřní zdroje v 05.12 UT byl výstup oficiálně odstartován.

O deset minut později se již oba montéři nacházeli v otevřeném nákladovém prostoru raketoplánu a pustili se do přípravy svého pracoviště. Hned první okamžiky vycházky byly však poznamenány dvěma nehodami. Nejprve astronautům uplavala z přechodové komory špatně zajištěná souprava na detekci hydrazinu, jež je zapotřebí v případě, že by došlo k zasažení skafandrů spalnými zplodinami z trysek RCS. Souprava by pak sloužila během odmořování ke kontrole, aby astronauti nezanesli jedovatý hydrazin do nitra raketoplánu. Odplouvající přístroj naštěstí Voss zachytil a vrátil na své místo v EAL.

Hůře dopadla Helmsová, které během přípravy nářadí uplavala svorka PAD⁹⁾, sloužící k upevňování pracovní plošiny PFR¹⁰⁾ na konci ramene dálkového manipulátoru RMS. Svorku se již ulovit nepodařilo, takže se nakonec stala dalším přírůstkem ke kosmickému smetí. Dostala příslušné mezinárodní označení 2001-010B a katalogové číslo 26723. Hledání náhradní svorky, uložené v jedné schránce na povrchu stanice, však zdrželo práci o půl hodiny.

Prvním úkolem dvojice pracovníků v kosmu bylo rozpojení elektrických kabelů mezi Unity a přechodovým tunelem PMA-3, jenž musel uvolnit místo pro Leonardo. Tato práce skončila kolem 07.30 UT. Pak se Voss pustil do demontáže antény dočasného telekomunikačního systému ECS¹¹⁾, umístěné ve středu bočního průlezu modulu Unity, kam měl být přesunut tunel PMA-3 a Helmsovou čekalo uvolnění svorníků poutajících příhradovou konstrukci LCA¹²⁾ k transportní plošině nosiče nákladu ICC¹³⁾. Když byl Voss v 08.11 UT hotov s demontáží antény, připojil se k Helmsové a oba společně se pustili do usazování LCA na trup laboratoře Destiny. Tato stopadesátikilogramová příhradová konstrukce o rozměrech přibližně 1,2 x 1,2 x 1,2 m nemohla být k Destiny připojena přímo na Zemi, protože by se pak laboratoř nevešla do nákladového prostoru raketoplánu.

V té době činil již skluz montážních prací téměř hodinu proti plánu a řídicí středisko začalo přemýšlet o tom, co z původně plánovaných úkolů bude možno přesunout na druhý výstup. Hlavní prioritu mělo přemístění tunelu PMA-3 a bylo zapotřebí, aby oba astronauti mohli v případě nějakých problémů zasáhnout.

V 08.55 UT byla LCA usazena na trup Destiny a Voss a Helmsová začali s jejím mechanickým a elektrickým propojováním, na což padlo dalších tři čtvrtě hodiny. Pak Voss odmontoval systém propojovacích kabelů RU¹⁴⁾ z nosiče ISS a společně se svojí kolegyní jej provizorně mechanicky usadil na bok Destiny. Původně plánované elektrické propojení Destiny a propojovacího soklu PDGF pro budoucí mechanické, elektrické a datové připojení manipulátoru SSRMS kabelem RU však bylo nutno odložit na další výstup do volného prostoru.

V 11.24 UT - to již výstup do volného prostoru trval téměř šest a čtvrt hodiny - uchopil Thomas manipulátorem RMS kotvičku na boku tunelu PMA-3 a Wetherbee dal na dálku povel k odemčení zámků ACBM¹⁵⁾ poutajících tunel k modulu Unity. V té době již Helmsová a Voss uklízeli nákladový prostor a kolem 11.35 UT se vrátili do přechodové komory EAL. Ponechali sice otevřený průlez do nákladového prostoru, ale v 11.55 UT se připojili k palubní dodávce elektřiny, kyslíku i chlazení, aby si tak prodloužili možnost pobytu ve vakuu, pro případ, že by znovu museli vystoupit ven a pomoci při přesunu PMA-3 mezi uzly modulu Unity.

Přesun, který zahájil Thomas v 11.56 UT, trval podstatně déle, než se čekalo, téměř dvě hodiny. Ve 13.45 UT byl však šťastně ukončen a o pět minut později byly zámky ACBM na bočním průlezu Unity uzamčeny. Ke zdržení došlo v důsledku nesouhlasu údajů mezi nastavením kloubů manipulátoru RMS a informacemi poskytovanými optickým naváděcím systémem OSVS. Po celou tuto dobu čekali Voss a Helmsová trpělivě v EAL, přichystáni přispěchat v případě potřeby na pomoc. Teprve teď, kolem 14.00 UT, mohli uzavřít vnější průlez a ve 14.08 UT zahájit napouštění atmosféry do přechodové komory. Tímto okamžikem oficiálně skončil jejich výstup, jenž kvůli problémům s přesunem PMA-3 trval rekordních 8 hodin a 56 minut¹⁶⁾.

Nabitý den se uzavřel kolem 15.45 UT.

Pátý den letu (11.-12. března) věnovali astronauti především připojení logistického modulu Leonardo ke stanici. Po budíčku, který byl opět kolem 23.45 UT, a po nezbytných ranních činnostech jako je hygiena, snídaně a seznámení se se změnami v letovém plánu, Andy Thomas kolem 02.30 UT opět oživil dálkový manipulátor RMS. Televizní kamerou na jeho konci podrobně prozkoumal stav průlezu +Z modulu Unity, který den před tím opustil tunel PMA-3 a kam měl nyní přijít modul Leonardo. V 03.37 UT uchopil Thomas kanadskou rukou kotvičku na boku desetiapůltunového transportního modulu, v 03.52 UT se dálkovým povelem odpojily kabely propojující MPLM s raketoplánem a uvolnily se zámky, které dosud tento modul poutaly v nákladovém prostoru. V 04.09 UT Thomas začal Leonardo pomalu zdvíhat nad nákladový prostor. Po necelých dvou hodinách práce, přesně v 06.02 UT, byl již MPLM připojen k modulu Unity.

"Pro tobe, Andy, mám vzkaz," ozval se z Houstonu Thiele. "Jediné slovo: vynikající!"

"Bylo mi potěšením," odpověděl Thomas.

"Na stanici se všichni usmívají od ucha k uchu," pokračoval Thiele. "Prostě jsou nadšeni, že je MPLM připojený."

"Tak dobře, díky," ozval se velitel Discovery Wetherbee. "Souhlasím, že náš tým odvedl dobrou práci, ale vy tam dole taky. Díky za spolupráci."

Následovalo obvyklé prověřování hermetičnosti spojení. V době, kdy probíhala manipulace s modulem MPLM ostatní astronauti opět otevřeli průlezy mezi raketoplánem a stanicí a nová osádka začala se stěhováním dalšího křesla pro Sojuz, tentokráte tvarovaného podle pozadí astronauta Vosse. V 04.45 UT, poté, co bylo křeslo umístěno v přistávacím modulu Sojuzu, se Voss stal členem osádky ISS, kde nahradil Krikaljova, který naopak přibyl do stavu raketoplánu Discovery.

Objevily se však drobné problémy s Leonardem. Nedařilo se spustit klimatizační zařízení na palubě MPLM, což bylo nutným předpokladem k souhlasu s otevřením průlezů mezi stanicí a tímto nákladním modulem. Bez fungujícího klimatizačního systému by se v něm totiž mohl v některých částech hromadit vydýchaný oxid uhličitý a působit osádce zdravotní potíže. Jak se zjistilo, chyběl jeden propojovací kabel od stykovacího uzlu ke klimatizaci.

"Podívejte se laskavě do té vaší databáze a zjistěte nám, kde ten zatr... kabel je," vybafl na řídicí středisko Shepherd. "Až to budeme vědět, tak to coby dup spravíme."

"Zatím co se vykecáváš, tak už na tom pracujeme," ohradila se dotčeně Stephanie Wilsonová z řídicího střediska pro ISS, "jenom moment počkej."

O pár okamžiků později už spojařka Sheperdovi sdělila, že hledaný kus je uvnitř Leonarda.

"Takže teď máte souhlas se vstupem do modulu," řekla, "ale dávejte pozor na symptomy, kdyby vás začala bolet hlava a tak podobně. A poznamenej si číslo skříně a zásuvky, kde kabel najdete."

V logistickém modulu totiž byly kromě sedmi standardizovaných skříní - šesti systémových a jedné s experimenty - ještě další tři přepravní skříně a čtyři transportní palety s nákladem, takže hledat jediný kabel mezi téměř čtyřmi tunami jiného nákladu by jistě nebyla žádná hračka.

Během doby, kdy se osádka ISS snažila oživovit Leonardo, uzavřela čtveřice v Discovery v 11.39 UT opět průlezy mezi stanicí a raketoplánem, aby bylo možno snížit tlak v obytných prostorách družicového stupně v rámci příprav na druhý výstup do volného prostoru. K tomu se tentokrát chystali astronauti Thomas a Richards, ovšem k jeho uskutečnění došlo až v průběhu šestého dne letu (12.-13. března) po odpočinku, který trval od 15.14 do 23.42 UT.

Vlastní přípravy začaly kolem 01.45 UT a proběhly hladce. Kolem 05.00 UT uzavřeli astronauti za sebou vnitřní průlez přechodové komory EAL a o pět minut později začali z ní vypouštět vzduch. V pořadí druhý výstup mise STS-102 a osmnáctý v rámci výstavby kosmické stanice ISS byl přepojením skafandrů na vlastní zdroje oficiálně zahájen v 05.23 UT. O deset minut později vyrazili Thomas a Richards do nákladového prostoru.

Richardsovým prvním úkolem byla demontáž již nepotřebného kabelu pro přívod elektřiny k temperačnímu topení v laboratorním modulu Destiny. Po dokončení této činnosti zahájil spolu s Thomasem snímání vnější plošiny pro umístění náhradních dílů ESP¹⁷⁾ z nosiče nákladu ICC v nákladovém prostoru raketoplánu a za asistence Kellyho ovládajícího manipulátor RMS přemístil plošinu na povrch modulu Destiny, kde ji Thomas instaloval. Mezitím Richards zapojil pojistky, aby elektrická energie z fotovoltaických panelů P6 mohla proudit do transformátorů a stabilizátorů stejnosměrného napětí DDCU¹⁸⁾ v systémové skříni, jejíž instalaci před malou chvílí dokončila osádka ISS v laboratorním modulu.

Thomas ukončil svoji práci s ESP v 06.48 UT a o necelou čtvrt hodiny později, přichycený na pracovní plošině na konci manipulátoru RMS, zahájil odpojování bloku řídicí elektroniky cirkulace chladicího média PFCS¹⁹⁾ z nosiče nákladu ICC v nákladovém prostoru raketoplánu. Nato přesunul PFCS jako náhradní díl pro budoucí možné použití na plošinu ESP, bezpečně ji tam upevnil a kolem 07.30 UT k ní připojil i kabel temperačního topení, aby ji mráz kosmického prostoru nezničil. Richards se mezitím lopotil s propojováním konektorů kabelového svazku RU²⁰⁾ na boku laboratorního modulu Destiny.

V 07.43 UT je požádal o pomoc velitel Wetherbee, který v té době prostřednictvím přenosného počítače kontroloval stav a funkčnost dálkově ovládaných zámků na příhradové konstrukci LCA. Ze získaných výsledků si nebyl jist, zda jsou vskutku v pořádku, proto potřeboval, aby se oba pracovníci na samosvorné zámky podívali zblízka.

Ukázalo se, že jeho obavy byly liché, takže oba montéři se mohli vrátit k plánované práci. V 08.33 UT řídicímu středisku oznámili, že všechny konektory propojovacího kabelu RU jsou řádně spojeny. Zbývalo jen opravit obšívku modulu Destiny v místě napojení kabelu RU a uklidit již nepotřebné nářadí na své místo.

Kolem 09.40 UT se pak oba astronauti vydali směrem vzhůru k fotovoltaickým panelům P6, aby zde zjistili stav západky jistící pravoboční panel ve vysunuté poloze, a případně se pokusili o její zaklapnutí²¹⁾. V 10.15 UT byl tento panel již dobře napnutý a západka zajištěná, takže se Thomas a Richards začali věnovat prověrce zařízení FPP²²⁾, měřícího hromadění elektrostatického náboje na povrchu slunečních panelů. Toto zařízení totiž od samého počátku zlobilo. Astronauti nahlásili dolů na Zemi, že žádné z indikačních světel na jeho kontrolním panelu nesvítí.

Pak se vrátili do nákladového prostoru raketoplánu, uložili nářadí, vstoupili zpět do přechodové komory, uzavřeli její vnější průlez a zahájením rekomprese EAL v 11.44 UT oficiálně ukončili svůj výstup v celkovém trvání 6 h 21 min.

Ve 14.37 UT byly opět otevřeny průlezy mezi stanicí a raketoplánem a kolem 15.45 UT se astronauti uložili k odpočinku.

Další pracovní den (14. března) začal až v 00.42 UT, aby si osádka raketoplánu odpočala po namáhavém předchozím programu.

V rámci stěhováni putovalo toho dne na ISS i tvarované křeslo pro Helmsovou, která se v 06.00 UT oficiálně stala členkou osádky stanice a nahradila Shepherda, který se stal letovým specialistou číslo 3 osádky raketoplánu, byť pořád ještě zůstával ve funkci velitele stanice ISS.

V průběhu dne pokračovala překládka z modulu Leonardo na palubu stanice ISS. Ke konci pracovní směny již bylo přeneseno více jak 70 % nákladu.

Určité vzrušení do jinak poklidného dne vnesla zpráva, že pětikilogramová svorka PAD, jež uplavala během prvního výstupu do volného prostoru, může proletět v nebezpečné vzdálenosti pouhých 60 metrů od stanice. Řídicí středisko proto rozhodlo, že uspíší první korekční manévr, prováděný motory RCS raketoplánu, aby se komplex dostal do bezpečí. Jeho dráha měla být stejně v závěru tohoto pracovního dne zvýšena. Nakonec se však ukázalo, že došlo k chybě ve výpočtu, a že obavy ze srážky byly liché. Svorka PAD měla ve skutečnosti minout stanici ve vzdálenosti téměř 40 kilometrů, takže korekce se nakonec uskutečnila v podstatě v původně plánovaném termínu. Dráha stanice se při ní zvýšila ze 371-380 km na 372-389 km.

Tento pracovní den se uzavřel kolem 16.00 UT.

Osmý den letu (14.-15. března) byla osádka probuzena ve 23.42 UT. V průběhu tohoto dne bylo dokončeno překládání nákladu z logistického modulu na stanici a naopak se do vyprázdněných prostor Leonarda začalo stěhování již nepotřebného zařízení a odpadu ze stanice, což představovalo přibližně jednu tunu materiálu. Zatímco vykládka probíhala zcela hladce, protože vše bylo na Zemi předem dokonale připraveno, ukládání nákladu pro dopravu zpět bylo poznamenáno řadou zmatků a značně se protahovalo proti plánu.

"V nulové gravitaci," vysvětloval hlavní letový ředitel John Shannon, "kde vám věci stále uplavávají, si je nemůžete prostě odložit vedle sebe a pak je jednoduše naskládat na sebe. Druhou stranou mince je to, že v beztíži neodhadnete přesně jejich váhu. Tady na Zemi vždycky přesně sledujeme, co přijde do které krabice nebo vaku, vážíme je a pak hodnotíme jejich pevnost, abychom si byli jisti, že nějaký vak, když začne působit tíže, nebude vážit tolik, že by poškodil něco jiného, na čem spočívá."

Řídicí středisko proto začalo uvažovat o odkladu odletu raketoplánu od stanice o jeden den, protože kromě stěhování odpadu do MPLM nezanedbatelnou část času bylo nutno věnovat i instruktáži nové osádky stanice starousedlíky.

"V prvé řadě musíme prodebatovat, jak se má osádka a stanice připravit na všechny možné případy závad a náhod," řekl končící velitel Shepherd. "Od nejrůznějších aspektů řízení stanice, jak pracovat s počítači a s komunikačním vybavením. To jsou hlavní oblasti, které jsme zatím probrali a v podobných diskusích budeme pokračovat dnes i zítra."

"Máme co dělat, abychom zjistili, kde co je," řekla Helmsová. "Hoši měli měsíce na to, aby si to patřičně zorganizovali. Musím přiznat, že odvedli dobrou práci a vše je tam, kde má být. Jim, Jurij a já se teď na to musíme vrhnout a pokusit se zapamatovat si, kde všechny ty věci jsou, abychom byli schopni najít vše co potřebujeme, až během jednoho, dvou dnů hoši odletí. Oni nám nastavili určitou laťku a bude to pro nás hodně těžké vyrovnat se jim. I když tu jsem oficiálně teprve jediný den, mám ze stanice velmi dobrý dojem. Za její výtečný stav můžeme děkovat zejména Expedici 1."

"Čtyři a půl měsíce je hodně dlouhá doba na to, být pryč z domova," řekl další člen Expedice 2, Jim Voss, "ať už jste na služební cestě nebo ve vesmíru. Ale těším se na práci, která nás tu čeká. Musíme ještě oživit řadu nových systémů stanice, očekáváme řadu příletů raketoplánů a lodi Sojuz. Prostě nás čeká moře práce a já mám práci rád. Už jsem netrpělivý, abych se do toho pustil a skutečně se na to těším. Doufám, že ty čtyři a půl měsíce budou pro Susan, Jurije a mne obrovský zážitek."

Nabitý program způsobil, že pracovní den skončil se značným zpožděním, až kolem 17.30 UT.

První zprávou, kterou dostali astronauti na Discovery devátého dne letu (15.-16. března), bylo definitivní rozhodnutí o prodloužení jejich mise. Překládka odpadu tedy mohla pokračovat bez nervozity a stejně tak i předávání systémů stanice a instalace nových skříní v laboratorním modulu Destiny.

V průběhu dne se uskutečnila další korekce dráhy, která zvýšila dráhu stanice o dalších pár kilometrů na 377-391 km a v druhé polovině dne došlo i na společnou tiskovou konferenci všech osádek.

Desátý den letu (16.-17. března) začal po osmihodinového odpočinku ve 23.42 UT. V jeho průběhu bylo konečně dokončeno ukládání nepotřebných věcí do Leonarda i faktická přejímka stanice.

V rámci improvizované krátké tiskové konference došlo i na úvahy o stanici Mir:

"Je jistou ironií osudu, že prakticky stejný den, kdy dopravíme zpět na Zemi první dlouhodobou osádku Mezinárodní kosmické stanice," řekl Thomas, který pobýval na Miru v roce 1998, "má být Mir naveden do atmosféry. Je to vždycky smutné, když zaniká nějaký starý kosmický objekt. Mir již sice trpěl různými problémy, ale bez ohledu na to jej lze považovat za velmi úspěšnou kosmickou stanici, která představovala velký technický úspěch a její přínos byl nezanedbatelný. Měl jsem obrovskou čest na ní pobývat a budu na ni vzpomínat jen v dobrém. Je mi líto, že Mir zanikne v atmosféře, ale takový je už světa běh. Díky zkušenostem získaným na Miru máme dnes tuhle stanici. Hodně jsme se na Miru naučili. Ale přijde mi to strašně líto, být svědkem jeho zániku. Před několika roky jsem tam strávil několik měsíců. Co se týče prostornosti, tak se Mir dá s tím, co máme tady, srovnat. Ale přece jen jsou tady moduly širší a vyšší, takže tu můžeme i poletovat, například takhe," předvedl divákům salto, "a radovat se z toho."

"Na Miru jsme získali nedocenitelné zkušenosti," přidal se Krikaljov, "naučili jsme se připojovat transportní lodě a raketoplány a naše dvě střediska - v Moskvě a v Houstonu - se naučila spolupracovat. Všechny tyto získané zkušenosti můžeme teď využívat na ISS. Když například vykládáme náklad tady na ISS, tak taky využíváme toho, co jsme se naučili na Miru."

"Cítím, jako bych tam na Miru nechal kus sebe samého," řekl přebírající velitel ISS Usačev, "ale jsme zase o kus dál a teď pracujeme na nové stanici. Myslím, že to bude ještě nějaký čas trvat, než bude stanice Mir i práce, kterou jsme na ní vykonali, náležitě zhodnocena. Myslím, že si zaslouží uznání."

Končící velitel stanice Shepherd se však věnoval spíše ISS:

"Naším hlavním úkolem bylo tuto stanici uvést do provozu," řekl. "Když jsme ji přebírali, bylo to neobydlené místo, ale teď předáváme další osádce plně funkční stanici, na které mohou začít uskutečňovat vědecké pokusy. Myslím, že právě toto bylo podstatou naší expedice."

"Mám pocit dobře vykonané práce," dodal k hodnocení Krikaljov. "Výcvik jsme zahájili v roce 1996 a zaměřili jsme veškeré svoje úsilí na to, abychom se na tento let dobře připravili. Teď již máme tento let skoro za sebou. Je to divný pocit, protože to znamená konec jedné etapy mého života. Pracovalo se tu dobře, let probíhal bez nehod, bez vážných problémů a jsem přesvědčen, že i nadále se bude projekt ISS úspěšně rozvíjet."

"Když přestoupíte z raketoplánu," popsal své pocity Richards, "je to jako když po dlouhé cestě automobilem přijdete do hotelu a můžete pořádně protáhnout kostru, natáhnout nohy. A tady dokonce všemi možnými směry."

Také Usačev si pochvaloval prostornost nové stanice.

Na otázku, jak se americký velitel stanice připravuje na návrat na Zemi po takové době strávené ve vesmíru, odpověděl:

"Abych pravdu řekl, raději na to nemyslím. Sergej a Jurij to už zažili a říkali mi, že to bude náročné. Vím, že má žena je už nedočkavá, aby mne přivítala a já jen doufám, že kapitán Wetherbee a jeho osádka zařídí, aby to bylo co nejdříve. Co udělám nejdřív? No, řeknu manželce "ahoj" a pak, pak si snad pohraju se svými dvěma psy."

"Já už se taky těším, jak se přivítám s rodinou." přidal se Gidzenko, "s manželkou a se synem. A potom se hrozně těším, až se pořádně vysprchuji."

Mezitím na raketoplánu vyvstaly potíže. Jako již mnohokrát v průběhu misí STS, zablokoval led odvětrávací potrubí výparníku vody, který pomáhá při odvodu odpadního tepla ze systémů raketoplánu. Odstranění závady je obvykle celkem jednoduché: stačí totiž oživit část elektroniky, jež je po dobu připojení raketoplánu ke stanici nepotřebná a proto vypojená, aby se šetřily zásoby kyslíku a vodíku pro palivové baterie. Zapojením dalších přístrojů se zvýší množství odváděného tepla, které led roztaví.

Tak tomu bylo i tentokrát. Wetherbee a Kelly dostali příkaz aktivovat dosud vypojené univerzální počítače GPC²³⁾ č. 2 a 4, tzv. skupinu B. Protože se piloti snažili ušetřit čas, zapojili oba přístroje téměř současně, což způsobilo přetížení velkokapacitní vnější paměti, z níž se do vnitřní paměti počítačů zavádělo programové vybavení. Tím vyvstala obava, že by přetížení mohlo zavinit poškození software, takže řídicí středisko muselo věnovat celou noc analýze stavu programů v těchto životně důležitých počítačích, kontrolujících let raketoplánu i jeho přistání v závěru expedice. Inu práce kvapná...

K plánované korekci dráhy ve večerních hodinách však mohli piloti raketoplánu použít počítačů skupiny A, které byly v pořádku, protože byly stále zapojeny.

Jedenáctý den letu (17.-18. března) ráno, po odpočinku od 15.45 UT do 23.42 UT, musel proto Wetherbee věnovat čtvrthodinu svého drahocenného času konečnému prověření stavu počítačů GPC č. 2 a 4. Obavy techniků se naštěstí nepotvrdily - programové vybavení nebylo přetížením paměti poškozeno.

Kolem 04.30 UT byl uzavřen průlez do nákladového modulu Leonardo a kolem 07.20 UT i další, vedoucí z modulu Unity do vestibulu mezi moduly. Pak osádka komplexu zahájila zkoušky hermetičnosti, které se protáhly, protože se ve vestibulu objevilo nečekané kolísání tlaku. V 07.59 UT sice Thomas uchopil manipulátorem RMS kotvičku na boku modulu MPLM, ale musel trpělivě vyčkávat, až bude situace vyřešena. Než se zjistilo, že příčinou bylo povolené těsnění odvětrávacího ventilu, uplynuly téměř dvě hodiny. Teprve v 10.07 UT byla dekomprese vestibulu ukončena, šestnáct zámků uzlu ACBM mohlo být odemčeno a v 10.42 UT se modul Leonardo odpojil od Unity, aby byl Thomasem opatrně vmanévrován do nákladového prostoru Discovery, a tam ve 12.04 UT pevně ukotven.

V odpoledních hodinách byla naposledy zkorigována dráha komplexu, jenž se nyní pohyboval po dráze ve výši 381-393 km.

Dvanáctý den (18.-19. března) začal již ve 22.45 UT. V 00.50 UT, tedy krátce po půlnoci světového času, se v prostorách stanice uskutečnila malá slavnost: oficiální předávání velení ISS mezi Shepherdem a Usačevem, i když velitelské pravomoci formálně přešly na Usačeva až v okamžiku definitivního uzavření průlezů mezi komplexem a raketoplánem.

"Houstone," ozval se velitel Shepherd, "osádka první expedice je nastoupena k hodnocení. Střídání velení je starou námořní tradicí. Předání odpovědnosti za plnění úkolů, blaho osádky i za celistvost lodi z jedné osoby na jinou. Kosmická stanice Alpha byla zprovozněna na oběžné dráze, byl uveden do chodu služební modul, do sestavy přibyly elektrárna a laboratoř. Discovery a její osádka úspěšně dokončily zásobovací misi. Stanice se nachází v normálním stavu, všechny systémy pracují a je připravena plnit další úkoly."

Nadechl se a pokračoval:

"Nacházíme se teď na skutečné kosmické lodi plující vysoko nahoře po nebi bez ohledu na pozemské hranice. Nejsme první osádkou, která sem přišla a nebudeme ani poslední, která ji opouští. Ale my jsme to byli, kdo tuto stanici oživil. Pokřtili jsme ji a prokázali jsme, že dokážeme společně pracovat jako vzájemně rovní, že naše země umí spolupracovat jako partneři, že se můžeme společně pustit do ještě smělejších a podnikavějších kosmických cest, které na jedné straně budou těžit z rozdílů mezi námi a na druhé budou silněji motivovány společnými cíli.

Předáváme vám lodní deník Alphy," obrátil se pak Shepherd na Usačeva, "a doufáme, že do něj připíšete mnoho záznamů o úspěších, o fenomenálních výzkumech a úžasných objevech. Nechť tu přetrvává dobrá vůle, soudržnost a odpovědnost, kterou jsme tu měli. Dobrou plavbu! Jsem připraven k vystřídání."

"Přebírám vaši funkci," odpověděl Usačev anglicky. "Gratuluji k úspěšnému ukončení vašeho letu na ISS a současně vám děkuji za výborný stav stanice. Přebíráme z vašich rukou stanici nejen do našich rukou, ale i do našich myslí a našich srdcí."

Pak promluvil i Wetherbee, který pogratuloval oběma osádkám, řídicím střediskům a americkým i ruským konstruktérům:

"V průběhu uplynulého týdne jsme uskutečnili průběžné zásobení stanice Alpha," řekl. "Důmysl projektantů i stavitelů této stanice si vysloužil náš respekt. Použili jsme modul Leonardo, postavený v Itálii, abychom dopravili náklad a zásoby na Alphu. Po dobu našeho pobytu na stanici, jsme se také starali o její systémy, i když to nebyla naše loď, pouze jsme se na ní plavili. Tato loď patří celému lidstvu. A co se týče kapitána Shepherda a jeho osádky, kterou máme dopravit domů, prostě vás obdivujeme. Vaše služba byla velmi náročná. Tato loď nebyla postavena v bezpečném přístavu, stavěla se na širém moři. Když teď odplouváme na Discovery, ponecháváme zde Expedici 2, aby dál uskutečňovala objevnou plavbu na palubě kosmické stanice Alpha."

Poté se obrátil na řídicí středisko:

"Houstone, předáváme vám slovo."

"Alpha a Discovery z Houstonu," ozvala se spojařka Cady Colemanová. "Pro Expedici 1: od všech lidí na Zemi tady v Houstonu a v Moskvě i po celé zeměkouli, kteří zajišťovali váš let. Byla to pro nás čest a privilegium spolupracovat s vámi. Musíme vám vyslovit nejupřímnější poděkování za vaši vynikající službu na stanici Alpha. To, co jste dokázali, je imponující. Sledujeme váš odlet se smíšenými pocity smutku i radosti: smutku proto, že vás budeme při naší každodenní práci postrádat, a s radostí, protože spěcháte domů ke svým rodinám a přátelům a k zaslouženému odpočinku. Pro Expedici 2: Vítáme vás na palubě a víme, že vaše služba na Alphě bude stejně příkladná jako byla Expedice 1. Těšíme se na spolupráci s vámi. Houston končí."

Pak se Expedice č. 1 i čtyřčlenná přepravní osádka přesunula na palubu raketoplánu. Tečku za ceremoniálem střídání stráží učinilo uzavření posledního průlezu v 02.32 UT.

V 04.29 UT začaly servomotory odemykat zámky poutající Discovery k ISS a o tři minuty později stlačené pružiny od sebe obě zhruba stotunová tělesa odstrčily. Vzájemné spojení trvalo celkem 8 dní 21 hodin a 54 minut.

Poté, co se raketoplán vzdálil od stanice asi na 135 metrů, zahájil Kelly v 05.05 UT obvyklý inspekční oblet ISS. Ten skončil v 05.48 UT přesně nad stanicí. O minutu později přešel družicový stupeň závěrečným úhybným manévrem na samostatnou dráhu, po níž odlétal rychlostí 15 až 20 kilometrů za oběh.

Zatímco se osádka Discovery mohla po zbytek dne těšit osobnímu volnu, na palubě komplexu se odehrálo malé drama.

Kolem 15.00 UT se prostorami stanice rozezvučel požární poplach. Jeden z detektorů kouře v laboratoři Destiny, pravděpodobně v reakci na prach zvířený během stěhování nákladu mezi modulem Leonardo a laboratoří, indikoval přítomnost kouře. V souladu s naprogramovanými kroky se okamžitě odpojily ventilátory klimatizačního systému, aby nerozháněly případné spalné zplodiny po prostorách komplexu. Neočekávané bylo však částečné přerušení spojení s řídicím střediskem MCC-H a také výpadek veškerých přenosných počítačů, jež byly připojeny jako terminály na lokální palubní počítačovou síť. To nechalo osádku bez možnosti konzultovat dokumentaci v elektronické formě.

Naštěstí životně důležité systémy v ruském segmentu stále běžely a osádka sama se čichem přesvědčila, že poplach je zřejmě falešný. Při přeletu přes území Ruska mohl Usačev informovat prostřednictvím ruských pozemních stanic i CUP-M:

"Systémy v laboratoři, ve služebním modulu a FGB reagují," popisoval situaci, "ale přerušilo se spojení a také MPV nepracuje. Dokumentaci v papírové formě nemáme a tak jsme trochu zmateni, protože se nejedná o skutečný požár. Je jasné, že se jednalo o špatnou funkci kouřových detektorů. Ale situace moc dobrá není."

Vyzván, aby detailně popsal, co se přihodilo, pokračoval:

"Slyšeli jsme požární poplach, tedy falešný poplach od kouřových detektorů a vypojila se ventilace v laboratoři, ve služebním modulu a ve FGB, běžela jen v Uzlu. Teď už ventilace ve služebním modulu zase běží, ale v laboratoři zatím ne. Byli jsme se podívat na ten kouřový detektor, ale žádný kouř tam nebyl, ani pach kouře. Co se týče závad v palubní dokumentaci, tak ji na palubě nemáme, a musíte nám ji poslat elektronickou poštou. Ale počítače nefungují, elektronickou verzi nemáme a taky neběží ta ventilace."

To, že jde o falešný poplach, nakonec potvrdil i Houston, který byl navíc schopen opět spustit dálkovým povelem klimatizační systém v laboratoři. Po chvíli se podařilo oživit i počítačový systém.

Poslední den (20.-21. března) měl raketoplán pro přistání k dispozici celkem čtyři možnosti. Kromě již zmíněné na dvoustém oběhu kolem Země bylo možno přistát na Floridě ještě o oběh později v 07.31 UT. Kdyby počasí nespolupracovalo, existovala ještě dvojí možnost přistát na Edwards AFB na oběhu 202 a 203 a to v 09.02 UT respektive v 10.38 UT.

Již kolem 23.50 UT však řídicí středisko astronauty informovalo, že první z možností přistání na Kennedy Space Center nemůže být využita. Předpověď hovořila o spodní hranici oblačnosti ve výši 1200 metrů a s bočním větrem o síle 26 metrů za sekundu, v nárazech do 35 metrů za sekundu²⁴⁾.

Byly tu však známky jistého zlepšování meteorologické situace na Floridě, takže se již s přistáním v Kalifornii ten den moc nepočítalo. Počasí na Edwards AFB mělo totiž vydržet podle posledních prognóz přijatelné ještě nejméně do čtvrtka, přestože i tam měl vítr zesilovat, a proto začalo vedení letu uvažovat o případném odkladu přistání o den, aby se dala šance přece jen přistát na Floridě. Ušetřit nejméně milión dolarů potřebných jinak na zabezpečení převozu raketoplánu z Kalifornice na Floridu stálo za úvahu, zejména s přihlédnutím k rozpočtovým škrtům, naordinovaným NASA novou vládou prezidenta Bushe.

V 02.26 UT piloti začali se souhlasem MCC-H s přípravami na přistání, "co kdyby to vyšlo". Meteorologové totiž začínali v skrytu duše doufat na náhlou změnu počasí. Vítr poněkud zeslábl, spodní vrtva mračen se rozlynula a i druhá, ve výši 1800 metrů se začala trhat. Předpovídaná síla bočního větru sice stále překračovala povolený limit o dva až tři metry za sekundu, ale při troše štěstí...

To štěstí nakonec přišlo. V 03.51 UT astronauti uzavřeli dveře nákladového prostoru s modulem Leonardo, piloti spustili v řídicích počítačích GPC program OPS-3 pro řízení sestupu, spojař Gus Loria je informoval o upřesněných parametrech sestupu a všichni teď čekali na poslední vývoj počasí.

Krátce před pátou hodinou světového času vzlétl astronaut Charlie Precourt ve cvičném letadle STA, aby prozkoumal povětrnostní situaci nad letištěm SLF a o necelou hodinu později dal kladné dobrozdání. V 05.55 UT konečně letový ředitel Hale vyslovil souhlas s přistáním na 201. oběhu Discovery.

V 06.14 UT otočili piloti raketoplán zádí proti směru letu, v 06.22 UT Kelly spustil čerpadlo APU č. 2 a v 06.26.06 UT byly nad Indickým oceánem na dobu 174 sekund zažehnuty oba motory OMS. Jejich účinkem se snížila rychlost raketoplánu o 92,4 m/s, a ten začal sestupovat z oběžné dráhy. Po otočení Discovery do polohy pro vstup do atmosféry nastartoval Kelly i dvě zbývající čerpadla APU a vše bylo připraveno pro klouzavý let atmosférou, jejíž horní hranici raketoplán prolétl přesně v 07.00 UT.

Raketoplán přelétl přes jižní Mexiko, přenesl se přes Mexický záliv, přeťal Floridu směrem od měst Clearwater a Tampa a jižně od Orlanda nalétl nad Atlantský oceán. Tady vykroužil levotočivou zatáčku o 264° a nasadil na přistání na dráhu 15 letiště SLF. Kola hlavního podvozku se dotkla betonu v 07.31.41 UT. O 11 sekund později je následovalo i příďové kolo a v 07.33.06 UT se raketoplán po letu trvajícím 12 dní 19 h 49 min 32 s s konečnou platností zastavil.

"Houston, zde Discovery," ozval se velitel mise, "kola se zastavila!"

"Discovery, zde Houston, příjem," ozval se z MCC-H Gus Loria, "potvrzujeme zastavení. Gratulujeme osádkám Discovery a Expedice 1 k historickému letu."

"Nemohl jsem si přát lepší průběh letu," řekl Wetherbee, "ani lepší osádku, která odvedla perfektní práci. Je to výborné, být zpátky na Zemi a tady na Floridě. Málem jsme se sem nedostali, ale nakonec jsme to přece jen zvládli."

Kolem 08.10 UT předjel k stojícímu raketoplánu minibus CTV. Zatímco osádka raketoplánu přešla do něj sama, členové dlouhodobé Expedice 1 museli strpět pomoc zdravotníků, ale jejich stav byl uspokojivý. Nemohli se však zúčastnit tradiční obchůzky raketoplánu spojené se spokojeným kopáním do pneumatik podvozku, kterou přibližně o hodinu později vykonali Wetherbee a jeho hoši.

Discovery byl ještě téhož dne přesunut do haly č. 2 v budově OPF k odstrojení a k přípravě na misi STS-105 alias ISS-7A.1, plánovanou na 12. července tr. 

----------

1) Multi-purpose Logistics Module.

2) Common Berthing Mechanism.

3) Remote Manipulator System.

4) External AirLock.

5) Orbiter Space Vision System.

6) Orbiter Docking System.

7) Pressurized Mating Adapter.

8) Západka č. 2 byla toho dne záměrně použita poprvé; při nastavování panelů při předchozích misích byla používána západka č. 1. Přestože měřicí přístroje registrovaly odběr proudu servomotorem západky č. 2, nebylo jisto, zda servomotor vačkami zámků skutečně otáčí.

9) PFR Attachment Device.

10) Portable Foot Restraint.

11) Early Communications System.

12) Lab Cradle Assembly.

13) Integrated Cargo Carrier.

14) Rigid Umbilical.

15) Active Common Berthing Mechanism.

16) V budoucnosti bude kolem doby trvání tohoto výstupu mnoho diskusí. V textu uvedený čas odpovídá metodice NASA (přepojení na vnitřní zdroje - rekomprese). Pokud bychom počítali délku výstupu od dekomprese po rekompresi EAL, pak je dokonce 9 h 00 min, od odpojení po připojení na palubní zdroje jen 6 h 43 min, od otevření vnějšího poklopu EAL po jeho uzavření 8 h 54 min, od výstupu do vstupu do EAL pouze 6 h 16 min.

17) External Stowage Platform.

18) DC-to-DC [Direct Current-to-Direct Current] Converter Unit.

19) Pump Flow Control Subassembly.

20) Rigid Umbilical.

21) Nezaměňovat se západkou blokující natočení panelů podél podélné osy, která způsobila zdržení při stykovacím manévru raketoplánu se stanicí.

22) Floating Potential Probe.

23) General Purpose Computer.

24) Pro noční přistání jsou limity spodní hranice oblačnosti minimálně 2400 metrů a bočního větru maximálně 22 m/s.